Štěstí má jméno Bradley

Zase jedna o životě a odloučení

Doposud nejbolestivější životní rozloučení pro mě byla ta "definitivní". Z tohoto světa mi již odešlo několik velmi blízkých bytostí. Bolest, kterou jsem prožívala, se nedá slovy popsat, ta se prostě musí odžít. Možná pojem "bolest " není správný výraz pro pocit, který vzápětí nastal- prázdno, zoufalství, že již nikdy, NIKDY...Připustit, že takové odloučení může být osvobozující, chtělo čas. Přijmout, že mně chybějící bytost prožívá nevím co, že emoce se v ten moment týkají jenom mě. Že lpění na někom a na něčem prostě nikam nevede.

Už jsem zkrátka taková - když mě něco trápí, vypíši se z toho, vyšlu to do světa- trochu si tím odlehčím a možná se mnou i někdo souzní, možná, někdo prožívá něco podobného a víte jak to, je - sdílené utrpení = poloviční bolest Odbočila jsem od původní myšlenky, že nejbolestivější pro mě byly ztráty - smrt bližních. Ovšem - jak bolí rozloučení s milovanou bytostí, která žije, ale já vím, že ji musím nechat jít? Že je odloučení nezbytné právě pro to, aby byla jinde a s někým jiným šťastnější? Že ji propouštím právě pro to, aby žila, že ji vlastně pouštím s láskou a z lásky? Dá se to pochopit?

Dá se to i odsoudit.

Nebudu vypisovat podrobně, jakým procesem emocí jsem za posledních pár dní prošla - výčitky, pochybnosti, selhání, vztek, vyčerpání, smutek a nesmírná lítost, a stále dokola, ve dne v noci, ale....ALE!

Zapaluji vibrační svíci na očistu a podporu našeho konání a rozhodnutí. Dnes mi přišla do ruky a nese název "Uzavření minulosti - Víra a důvěra".

Milý Bradley, lásko naše, kolik radosti jsi nám do života přinesl....zašívám po sté tvou rozcupovanou, ožvejkanou, ale oblíbenou hračku- prase z Ikey a přidávám ho k miskám, pelíšku, oblečku, granulím a tvým dalším věcem do velké tašky. Jdeš do světa - rozhodnutí pustit Tě dál zrálo půl roku. Naštěstí jdeš do rodiny, a mohu říct do naší rodiny, k blízkým přátelům, kteří Tě milují stejně, jako my a Ty je. Víme, že tam jsi a budeš šťastný. ¨Tvé soužití s dvěma velkými psy už bylo neúnosné - všechny rady a metody selhaly.

Budeš nám chybět, ty kluku ušatej, šašku bláznivej, prožili jsme s tebou krásné 4 roky, ale poslední půlrok ti šlo víc o život a radost se vytratila. Bude mi chybět usínání s Tebou v klubíčku, uměl jsi se stulit, jako nikdy nikdo. Tlapkou jsi si řekl, když jsi chtěl, abych nadzvedla deku a ty jsi se pod ní schoval. Jak jsi hodiny vysedával venku a lovil myši. Jak jsi sledoval televizi a i pohyb obrázků za televizí...

Už teď mě hřeje, když slyším, jak si zase hraješ a jak blbneš a přinášíš radost dalším. Neloučíme se, jen už nebudeme Tvou Alfa rodinou. Teď nás to bolí, ale víme, že máš konečně klidný spánek bez stresu, že si hraješ a my se těšíme, až k nám po čase pojedeš na venkov se vyběhat, až nás zase přivítáš a ochrochtáš. Jen to bude jinak, už pro tebe budeme jen vzdálenější část rodiny

A náš životní příběh má opět další kapitolu. Slzy mi tečou proudem, a já věřím, že brzy se odplaví vše, co má a dostaví se opět rovnováha.

V srdci Tě mám navždy.

Hooponopono - Miluji tě, omlouvám se, prosím odpusť mi, děkuji.

Kdo nezažil, nepochopí.