ROZHOVORY
ROZHOVORY
Mluvím sama se sebou.
Mluvím s někým tam uvnitř mě.
Mé Já, to jádro, které vnímám z nitra a které se dívá ven, stále stejnýma očima, od paměti, kam mi dosáhne, stále mluví samo se sebou. Se mnou. Občas něco přetvoří do zvuků, do slov, které vypustí ven a samo se diví, jak to zní, je to někdy melodie a někdy má pocit, že vypouští samý odpad.
To ONO uvnitř mě, co pozoruje a pak mluví zpět do nitra. Jsou to mé vlastní rozhovory s duší. A jsou stále častější.
Jak vypadají? Asi takhle:
Ono: "Tak holka, jak dlouho to chceš takhle vést?"
Já: "Jak takhle?" Ono: "Takhle se ničit?" Já: "Já se ničím?! Jsem prostě jen smutná." Ono: "Jsi na dně pokaždé, když někoho ztratíš." Já: "A divíš se? Víš, kolik bolesti už jsem zažila? Kolik ztrát?" Ono: "Dobře, a co chceš tím neustálým trápením se změnit? " Já: "Nevím, ale je přece lidské se trápit." Ono: "Ano, ale podívej se na sebe, chřadneš, a nevidíš další krásy kolem sebe..."
Já: "Ale vidím....dej mi čas" Ono: "Je to s tebou stále dokola, kdy už to pochopíš?" Já: "Co jako?" Ono: "Že se ti to bude dít tak dlouho, dokud to nepřijmeš." Já: "Přijmout, to se ti řekne....víš, jak to bolí?" Ono: "Co tě na tom bolí?" Já: "No, vlastně fyzicky nic, ale říká se to tak...." Ono: "Tak to popiš " Já: "Je mi tak nějak....prázdno, chybí mi fyzický dotyk a ztělesnění toho, kdo odešel" Ono: "Lpíš !" Já: "Nene, mám ráda svět, který si vytvořím kolem sebe a zvyknu si na něj a je mi v něm dobře." Ono: "Jasně, ale víš přece, že vše je v pohybu, jak to chceš zastavit? Chceš zastavit trávu růst, listí padat, téct vodu...? Vše je v pohybu, lidé a bytosti přicházejí a odcházejí, setkávají se, tvoří rodiny, přátelství, klany, vše se vyvíjí a pak zase postupně odchází. A přicházejí další, a stejně jako ty, vše se vyvíjí." Já: "No jo, ale když mně chybí ten úsměv, vůně, hlas,..nemůžu si pomoct." Ono: "Chápu, to ale nezměníš. Mění se i tvary. Vždyť už to přece znáš. Tolikrát jsi to zažila. Je v pořádku nechat vyplavit emoce. Ale ty se ničíš a to zcela dobrovolně. Ničíš svou tělesnou schránku. Komu tím pomůžeš? Myslíš, že tím něco změníš, že tím vrátíš zpět ty, co odešli?" Já: "Já vím, vím...já to všechno vím...jenomže.." Ono: "Meleš stále to samé dokola a jen se v tom udržuješ a utvrzuješ! Budeš to zažívat tak dlouho dokud nepochopíš. Stále dokola. Přilneš - ztratíš. Vše je pomíjivé. A ty jsi toho všeho součástí. Dokud to nepřijmeš a nepojedeš na vlně s životem, tedy i se smrtí, budeš stále zažívat dokola podobné situace! Promítni si život zpět: kolik bytostí jsi už ztratila. A stále to nechápeš?" Já: "Ano, a vždy jsem přijmula smrt o něco víc. A pokaždé se pak radovala více z přítomného okamžiku, z malých a drobných krás a každodenních radostí ..."
Ono: "Vidíš? To je ono. Rozhlédni se kolem sebe...."
Jdu po louce u nás za domem, vejdu do vysoké trávy, kašlu na klíšťata, spontánní čin mě volá. Louka voní a konejšivě mě hladí svými jemnými stébly trávy. Vyjdu až nahoru, na kopec, kde se mi opět ukáže ten přenádherný výhled do naší krajiny a navíc, světe div se, tolik krásy v jednom drobném kvítku, jehož květ též pomine, ale nyní je tady, pro mě - luční zvonek. A je jich spousta.
Děkuji - za život, jaký je.