O smrti

01.04.2021

Tak trochu o SMRTI (a o naději)

Snad je to po-úplňkovým časem, možná pro nadcházející sváteční dobu, snad pro naději plynoucí z Zmrtvýchvstání, právě nyní mi intenzivně na mysli vyvstává téma smrti. A koho zajímají moje úvahy a myšlenkové pochody - zde je má zpověď. 

Téma, o kterém se tak málo mluví - přitom se týká každého z nás - mě i tebe. Rádi píšeme a mluvíme o radosti, o tom, jak rostou děti, co všechno dokáží, dáváme všanc kdejaké vtípky a srandy a to ze všech oblastí života. Jenže život, to je i smrt. Vyhýbáme se tématu smrti, umírání, odchodu, odloučení, pohřbu a všech termínů s jiným stavem vědomí spojených. Proč? Je to náhlá změna, najednou je všechno jinak - pokud odejde někdo nám blízký - kdokoliv - rodič, dítě, sourozenec, přítel, kamarádka, pes, kočka, kdokoliv, na kom jsme citově lpěli, máme díru v životě. Prázdno ve svém dosavadním systému života - co se nám děje?

 Proč ten smutek? Že už nebude NIKDY všechno jako dřív? Že už NIKDY neprohodíme pár slov, nepopijeme kávu, nedotkneme se, prostě nic nezopakujeme z dřívějška? Ale tohle se nám přece stane i při jiném odloučení, třeba při rozchodu, odstěhování, atd... tak proč teď ten neskonalý SMUTEK? Protože to je definitivní...? Možná je, ale možná není, kdo ví ?

 Přijmout novou realitu bývá těžké, občas nám to prolétne hlavou, jaké to asi bude, až ten čas nastane, jenže většinou tyto myšlenky opustíme, protože TO je příliš daleko, nebo je zaženeme, abychom nic nepřivolávali, přitom v koutku duše víme, že se TO stane a že TO pak nějak bude. A pak TO přijde - většinou nečekaně a i byť třeba i očekávaně, stejně jsme zasaženi. Náhle skončilo cosi, nač jsme byli zvyklí, a my si uvědomíme své lpění. Smrt je přirozená, jako zrod, jenže ten oslavujeme, protože konec je daleko, aspoň si to myslíme, a je třeba o něm vědět, vždyť to přece známe, že příroda má své zákonitosti, své protiklady, protipóly, které patří k sobě: plus a mínus, začátek a konec, kytka vykvete a uschne, den začne a pak skončí, a tak bych mohla pokračovat až po narození a smrt.

Pokud jste dočetli až sem, přidávám jeden stručný příběh z mnoha (protože jinak by to bylo na román) - a možná touto zpovědí otevřu i vaše téma: Dnes je nádherný den, udělala jsem krásný Velikonoční věneček a nesu jej mamince na hrob. Slunce svítí, procházím obcí, kde žijeme, kde žila i babička (matka matky) a i moje máma. Na každém rohu náhle vyvstává vzpomínka na ně obě a na mámu zvlášť - kudy chodila, co mi nosila, kde trhala fialky, kde se zastavila, jak bysme si daly kafe na terase, jak mi přišlo směšný a nesmyslný, že si kopají hrob, že vybírají náhrobní kámen (v akci, tedy za výhodnou cenu!), jak jsem zdůrazňovala, že já tam chodit nebudu a na co to všechno dělají...chytrá jak horákyně a moudrá jak sova, která ví, své a že stačí vzpomínka....mně určitě ano. Podotýkám, že po dědovi jsem hned druhá, která na hřbitov chodí nejčastěji - dělá výzdobu, zapaluje svíčky a neubráním se myšlence, že za ní chodím nyní častěji, než když žila. Na všechno jsem měla dost času, respektive, neměla jsem pro ní téměř žádný čas, teď ho mám spoustu.. rozumíte mi? Jak je to absurdní...! Výčitky se hrnou, lítost mi svírá srdce a když dojdu s věnečkem k náhrobní desce, přes slzy nevidím. Jsem ráda, že má hrob, kam se chodím vypovídat a i když se s ní spojím kdykoliv v duchu, to místo, to má prostě něco do sebe, co jsem před tím nedokázala pochopit. A hlavně, na nějaký odchod bylo dost času. Nebylo, dodělali hrob a náhle zemřela. Tak rychle, že to vstřebávám doposud (nebojte se o mne, téma smrti studuji již dlouho a to ze všech možných stran a zdrojů) 

 Co z toho plyne? Vypijte se svými mámami tolik kafí, kolik jen budou chtít s vámi vypít......Kéž tento příběh pomůže komukoliv, kdo jej čte, tak jako mně uvědomění, že vše je v pořádku.

Proto vítám veřejně mluvené i psané téma o smrti, a to s velkou pokorou. Vždyť všichni potřebujeme ujištění, naději, že neodejdeme sami, že budeme vyprovozeni, každý život si zaslouží tuto poslední pozemskou službu (pokud o ní stojí), být důstojně zakončen, vyprovozen nebo převeden do nového stavu - záleží na stavu mysli a víře každého z nás. 

K mé dnešní úvaze mě vedl článek na internetu, za nějž děkuji a ráda se o něj podělím s vámi - článek byl bohužel mezitím smazán, uvádím podobný -https://www.idnes.cz/.../lide-ceska-serial-paliativni...https://www.novinky.cz/.../primarka-z-hospice-irena...